#krakov2016

Celým setkáním jsem stále nadšen. Celý týden jsem cítil radost od všech lidí, které jsem potkal. Tedy od většiny, ale o tom níže. Byl jsem příjemně překvapen davy lidí, kteří šli na mši či na přivítání papeže Františka a ani mi nevadila tlačenice cestou zpět. Pobavil jsem se mnoha lidmi různých národností. Poznal jsem i jak probíhá katecheze a mše jinde (konkrétně na anglickém programu v Tauron Areně). Tím se však dostávám k snad jediné, ale velké výtce, kterou k setkání mám a to je výtka na českou účast.

Nejde ani o organizační problémy, které byly první den a kdy jsem si myslel, že snad ani nemám kde spát. To se stává. A po pár hodinách se vše vyřešilo. Jde o něco jiného.

Je skvělé, že existoval český program, ale připadal jsem si jako na českém setkání, ne světovém. Navíc se mi zdálo, jako by se česká komunita uzavřela. A to doslova. První den jsem čekal na prostranství před bazilikou a byl jsem svědkem smutné a vlastně i směšné situace. Jeden polský křesťan se chtěl dostat do baziliky k modlitbě a pořadatelé se mu v tom pokoušeli zabránit. Nedal se i přes odpor prošel (a byl poněkud rozladěn). Do toho jedna pořadatelka, spolužačka z gymplu, vyděšeně pobíhala po areálu a hledala hasiče či ochranku. Zdálo se mi, jako kdybychom si z Mogily udělali českou pevnost, kde nesmí být vpuštěni ani místní. 

Byl jsem na setkání poprvé. Měl jsem takovou naivní představu, že v českém centru dostanu i informace o programech jiných národů či v jiných jazycích. Bohužel ne a já a správně usoudil, že musím jít sám hledat mezinárodní setkání a to dál do Mogily. A nakonec jsem toho zažil hodně, alespoň na americkém programu. Byť zpětně mě mrzí, že jsem nenavštívil i „exotičtější“ slavení mše (od lidí z Afriky, Jižní Ameriky či i blízké Francie). Bohužel jsem se nevyznal v aplikaci, kde bylo hodně informací, ale pro mne nepřehledně uspořádaných (možná to bylo i mou mobilní platformou Windows). Nikde jsem však neviděl Čechy (či Moravany a Slezany, chcete-li). Ti byli jen na hlavním programu nebo právě v českém centru. O moc se ochudili vždyť český program v češtině a s českou mentalitou bude příští rok v Olomouci. Svět je rozmanitý a je chyba jej nepoznat, když je taková skvělá příležitost. Možná to tak bylo i u jiných početnějších národů či farností, nicméně ty si netroufám hodnotit.

 

Ale jdeme dál. A to na Campus Misecoricordiae jsem potkal Čecha s vlajkou EU. Pochválil jsem ji, protože sám jsem si bohužel vlajku EU nestihl sehnat (měl jsem alespoň českou). A kolem stojící skupinka jiných Čechů byla nepříjemně překvapena, že to myslím vážně a ne ironicky. No byli to mladí, zatím nevzdělaní kluci, kteří zjevně ještě plně nechápou význam EU pro naši společnost a budoucnost (jo, vím jak to zní arogantně). Nicméně je smutné, že i mezi křesťany* je povědomí o EU jen jako organizaci, která nám zakázala pomazánkové máslo a žárovky. Ale to je jen malá poznámka. 

Na Campusu mě zaujala (a vlastně i dost rozhořčila) jiná věc. Došel jsem a vidím, že se sektoru je jeden menší, český, který zabírá asi čtvrtinu (nebo pětinu) celého sektoru. V pohodě. Jsem rád, že kluk z našeho děkanátu nám držel místo. Nicméně se mi nelíbilo, že opět se jednalo o uzavřený prostor. Ani malá skupinka cizínců se nedostala přes „pořadatele“. A tak vznikl spor, který pak rozhodl správně polský voják, že takto to nejde a že nemůžeme bránit cizincům ke vstupu. Co mě rozčílilo? Chování „poražených Čechů“. Slyšel jsem nadávání a snad nejsměšnější argument „Oni nás zradili v Mnichově a teď si myslí, že nás porazí. Si nás budou pamatovat, když nás beztak ani nenajdou na mapě“ (možná ne od jednoho člověka). Chytl jsem se tam i s nějakým klukem, co rozmisťoval hraniční vlaječky ve snaze alespoň zachránit část „území“. Chápu, že asi moc nespal a já působil arogantně (vážně nikdy neuznávám argument autoritou i když to je argument knězem, promiň), ale nakonec jsme se udobřili a jsem rád, že si v noci pokecal s Italama. 

K tomuto musím ještě dodat. Chápu důvody. Že v Madridu byl problém s místem. Že si to jiné národy tak (ale vážně v takovém rozsahu) dělají taky (opravdu jsem tam viděl i jiné hranice, ale většinou lidi z jedné farnosti). Ale nejde to slušně? „Promiňte, zabrali jsme si to tady, čekáme dost lidí... Kolik vás tu je?... 10.. Ok, to se tu vlezete taky.“ nebo „Promiňte, ale tady si hranici pro svých 50 lidí nedělejte, máme to tu zabraný, ale pár lidí, co jste tady klidně...“ 

 

To co jsem výše popsal je subjektivní hodnocení uzavřenosti, kterou vidím. Možná to je relikt minulosti, možná něco jiného. Nicméně je to ukázka obecného problému uzavřenosti našeho národa. Žijeme v moderním otevřeném světě. Jakkoliv můžeme být kritičtí vůči multikulturalismu, tak bychom měli poznávat jiné, když máme tu možnost. A skvělou možnost, že to jsou lidé sdílející stejné hodnoty a náboženství.  

 

 

 

*Ano, jsem naivní a považuji křesťany za vzdělanější a kriticky více myslící, než zbytek společnosti.